Pomalu jsem sestupovala po lávce z lodi na přístavní molo. Snažila jsem se tvářit klidně a ne jako nějaká vesnická nána, která se poprvé dostala z rodného ostrova do skutečného města, jenže co naplat… přesně tak to bylo. Srdce jsem cítila až někde v krku. Tím posledním krokem na pevninu se totiž mělo všechno změnit. Věděla jsem, že nic už nebude jako dřív. Načnu nový list, jako by snad předchozích šestnáct let vůbec neexistovalo. Měl to být nejdůležitější krok mého života. Měl to být krok, při kterém –

– jsem zakopla. Nestát přede mnou další lidé, ležela bych teď na mokrých prknech mola roztažená jak široká, tak dlouhá.

„Dávej pozor, blbko pitomá!“ vyštěkl na mě chlap, kterému jsem narazila do zad. Tetování na čelisti v podobě mořského hada ovíjejícího ozubené kolo se mu naštvaně zavlnilo.

Znala jsem ho jen letmo – zatímco já na lodi strávila víc než týden, on na palubu Ocelové Libby nastoupil teprve dnes dopoledne na jednom z desítek ostrovů, kterými byla zdejší část Vnějšího moře doslova posetá.

Něco jsem zadrmolila jako omluvu, ale oči mi dál těkaly všude kolem. Navrinak, hlavní město celé Navorské říše, byl mnohem větší, rušnější a opravdovější, než jak jsem ho znala z vyprávění. Začínala jsem chápat, proč mě Píseň zavedla právě sem.

Vak přehozený přes rameno jsem sevřela pevněji a druhou rukou se radši přidržela zábradlí, protože z té kakofonie zvuků a pachů se mi zatočila hlava. Přístavní dělníci se snažili přeřvat hvízdání píšťal, bučení rohů a rachot převodů ohromného jeřábu, který právě spouštěl kladku do útrob jedné z nedalekých lodí. Nad hladinou zátoky se vznášel pach tlejících řas, rybiny a především statisícového města, které se tyčilo všude kolem, kam až oko dohlédlo. Nejen do dálky, ale také do výšky. Hlavně do výšky.

O Navirnaku jsem už pochopitelně slyšela, jako každý. Jenže slyšet o něm a vidět ho pak na vlastní oči, to byly dvě docela jiné věci. Věděla jsem, že část města je vybudovaná na stěnách strmých útesů, které lemovaly Zátoku čtyř sluncí v téměř dokonalém kruhu, přerušeném jen úzkou vstupní úžinou. Nebyla jsem ale připravená na skalní masiv, tyčící se stovky metrů vysoko a pokrytý tolika domky, přístavbami, lávkami a chodníčky, že jeho šedý kámen skoro nebylo vidět. Vypadalo to jako řez nějakým kolosálním mraveništěm – a jako každé správné mraveniště bzučelo životem. Lidé se vzájemně vyhýbali na uzounkých lávkách, halekali na sebe, tu a tam se někdo smál, většinou někdo jadrně nadával, odkudsi se dokonce neslo vrzání skřipek a tohle všechno podkresloval valivý rachot obří nákladní plošiny, která si to na protější straně zálivu velebně šinula po skalní stěně dolů. Byla velká. Ne, to není to pravé slovo. Byla obrovská. Pohodlně by se na ni vešli všichni lidé z naší vesnice i se zavazadly. A možná i s dobytkem.

Kupecký spolek u nás doma nedávno pořídil do přístavu podobné zařízení, speciální mechanický jeřáb. Jeho achalitový motor byl tak silný, že náklad celé lodi dokázal vyložit na břeh během jediné hodiny, místo aby se s tím posádka dřela celý den. Ale přesto ho spouštěli jen výjimečně, protože pohonné krystaly byly drahé a těžko se sháněly. Ovšem onen nákladní behemot, který na protější straně zálivu právě dosedal do bezpečnostních úchytů, jasně ukazoval, že v hlavním městě říše si se šetrností nikdo hlavu neláme.

Hlavně jsem ale nedokázala odtrhnout oči od Měsíčního paláce. U všech bohů, jak by také ne! Jak často člověk narazí na takový zázrak? Nejen že byl obrovský a nádherný, se zlatou střechou blyštící se do dálky a štíhlými elegantními věžemi spirálovitě stoupajícími až k nebi. Ten hlavní div spočíval v tom, kde byl postavený. Netyčil se na vrcholu útesů ani na jejich stěně, ale úplně jinde – na černé kamenné plošině, která se rozprostírala v závratné výšce přímo nad samotným středem Zátoky čtyř sluncí. Na první pohled se mohlo zdát, že se prostě vznáší ve vzduchu, ale já díky strýčkovu vyprávění věděla, co mám hledat – úzké kamenné oblouky, které jako paprsky kola vyrážely z okolních skal a sbíhaly se nad středem vodní plochy. Ne snad, že by to celý tenhle zázrak nějak umenšovalo – správně by se tahle konstrukce měla zbortit vlastní vahou a ne být schopná unést ještě malý ostrůvek s celým palácem! A přesto jsem teď koukala na ten největší div, který lidstvo kdy vytvořilo.

Neurvalé drcnutí do ramene mě probudilo z užaslého transu. Hrome, ani jsem si neuvědomila, že stojím před výstupem z lodi se zakloněnou hlavou a ústy dokořán jako nějaká vesnická husa. Rychle jsem pusu zavřela, nadhodila si vak na rameni, uhladila si sukni a vykročila.

Neušla jsem ale ani pět kroků a ztuhla jsem jako solný sloup. Strkance a nakvašené poznámky od lidí, kteří vystoupili z Ocelové Libby za mnou, jsem nevnímala. Cítila jsem jen, jak mi srdce stoupá do krku a z tváří se mi ztrácí barva. Konečně jsem totiž zahlédla východ z mola, kde nevzhledné zábrany naváděly cestující jako stádo dobytka k jednomu místu: malinkaté stříšce, pod kterou měl rozloženou svou lavici úředník. S ustupujícím čelem a slabošskou bradou připomínal krysu. Ovšem krysu s razítkem. V něm problém nebyl, s ním jsem počítala. Podle kapitána bylo vše zařízené a s ničím jsem si neměla dělat starosti. Jenže se, u všech Starých bohů, nějak zapomněl zmínit o těch vojácích! Byli čtyři, postávali kolem v nažehlených, modro-zlatých uniformách a slunce se jim odráželo od nablýskaných šavlí. Tvářili se znuděně a jejich úkolem zřejmě bylo jen vzbuzovat dojem, že tu je pečováno o pořádek. To ale nevysvětlovalo, proč mi o nich kapitán neřekl! Co kdyby se náhodou něco zvrtlo a úředník začal dělat problémy? Stačilo by, aby na ně mávl, oni mě okamžitě chytí a… a co pak?

Panika ve mně rostla. Co když přesně o tohle šlo? Co když to je past?

Píseň si však stála neoblomně za svým a její tóny, které jsem slyšela jen já, mi sdělovaly jasné poselství: Věř, Sayo. VĚŘ.

Řada přede mnou rychle postupovala. Přístavní úředník zřejmě nepovažoval zdejší službu za důležitou součást obrany města před nevítanými vetřelci, a jen chtěl mít svou otravnou povinnost co nejrychleji za sebou. Každému v rychlosti zkontroloval předložené dokumenty, potvrdil je oficiálně vypadajícím razítkem a znuděným mávnutím člověka propustil. Já ve zpocené dlani žmoulala glejt, který mi těsně před přistáním narychlo naškrabal kapitán Ocelové Libby. Nemůže to vyjít, nemůže, opakovala jsem si. Jakmile muž za pultíkem uvidí ten výsměch byrokracii, pískne na vojáky, ukáže na mě obviňujícím prstem… a bude po všem. Chytí mě, sotva jsem sem připlula. Možná bych se ještě mohla otočit a vrátit se na loď. Přemluvit kapitána, aby mě odvezl někam jinam. Někam, kde pro mě bude bezpečněji. Někam, kde –

„No tak bude to?!“ vyštěkl netrpělivý hlas.

Kvůli narůstající panice mi vůbec nedošlo, že už jsem na řadě. Teď už ale nebylo cesty zpět. Položila jsem na stolek svůj zmačkaný papír a zatajila dech. Pokusila jsem se na tváři vykouzlit sebejistý, trochu znuděný výraz, ale cosi mi říkalo, že marně. Raději jsem tedy rychle stočila pohled stranou a předstírala, že mě cosi zaujalo na vzdáleném konci mola. V ústech jsem ale cítila vyprahlé sucho a do tváří se mi hrnula krev. Trošičku mě uklidňovala jen jediná věc: kdyby mi hrozilo nějaké nebezpečí, Píseň by mě určitě varovala. Nebo ne? Ta teď sice zněla o něco ostražitěji než obvykle, ale nic víc.

Úředník bez dalšího slova popadl dokument, v rychlosti na něj mrknul a natáhl se pro razítko. Pak se však zarazil a prohlédl si ho znovu, tentokrát pořádně. To, jak povytáhl obočí, nevěstilo nic dobrého. Nespokojeně zafuněl a střelil pohledem kamsi vpravo, kde se za hromadami masivních dřevěných beden tyčila budova přístavní správy. Pak zvedl hlavu ke mně. V očích mu nahněvaně blýsklo.

„To má být nějaký vtip?!“ zasyčel.

Polil mě mráz.

„P-prosím?“ zakoktala jsem. Na víc mi nestačil dech.

„Tohle,“ zamával nosatý úředník lejstrem, „je u vás žádost o vstup do města? Tohle?! Odkud jste, zatraceně?“

„Ze Svaarnaku,“ špitla jsem po pravdě.

„A to je tady napsané kde?! To v tom vašem smradlavém, zaplivaném Svaarnaku neumíte vyplnit obyčejný formulář? Kdo je tam u vás na prefektuře? No tak, co mlčíte?“

„To mi dal kapitán Jorvellon z Ocelové Libby,“ hájila jsem se potichu. „Prý je to v pořádku. Dušoval se, že to bude stačit. Že se znáte.“

Muž zbrunátněl a opět zaletěl pohledem k budově. Prosebně jsem se na něj zadívala a snažila se ignorovat pobavený šepot za svými zády. Na muži s všemocným razítkem bylo vidět, že váhá. Netušila jsem, jakou dohodu mezi sebou on a kapitál lodi měli. Očividně ale něco nebylo v pořádku. Něco mu bránilo dostát svojí části dohody.

„Prosím,“ špitla jsem tak tiše, že to slovo skoro ani neopustilo moje rty.

Šum přihlížejících náhle utichl a ve stejný okamžik mi v hlavě Píseň skřípavě vyjekla. Škubla jsem sebou… a spatřila, jak ze stínu nedaleké budovy vychází Ochránce. Srdce mi na okamžik přestalo tlouct a pak se pro změnu rozbušilo jako zběsilé.

Ochránce. U všech bohů… Ochránce! Přímo tady, přede mnou!

Už jen samotný pohled na něj vzbuzoval strach. O hlavu převyšoval i ty nejsilnější přístavní dělníky, na ramenou se mu leskly zdobené pláty ocelové zbroje a plně nabitý vrhač, který bych nejspíš jen stěží zvedla oběma rukama, držel ledabyle v levačce. Prsty pravé ruky si zamyšleně poklepával na koženou brašnu pověšenou na opasku, ze které se ozývalo slabé mechanické vrnění.

Zvolna došel až k nám. Každý jeho krok se vlekl, jako by měl všechen čas na světě. Po celou tu dobu se nikdo z nás neodvažoval ani pohnout. I ti, kteří neměli před členy jeho řádu co skrývat, na sebe radši nijak neupozorňovali… natožpak já.

„Nějaký problém, dokmistře?“ zeptal se chraplavým hlasem, kterému dodávala ochranná maska kovový podtón.

Instinkt mi velel vzít nohy na ramena a utéct, i když nebylo kam. Jenže nohy mě neposlouchaly. Jen jsem tam stála, uvězněná v nehybné, bezmocné skořápce vlastního těla, a čekala jsem, co se mnou bude. Hledí přilby s nažloutlými čočkami měl opancéřovaný obr sice zvednuté, ale na tak krátkou vzdálenost to bylo stejně jedno. Bylo mi jasné, že jestli se mi podívá do očí, jsem ztracená. Řád Ochránců pravdy fanaticky pronásledoval všechny Posedlé. Bez výjimky a bez milosti.

Proč mě sem, zatraceně, Píseň zavedla? Jak mohla něco takového dopustit?

„Nic se neděje, kaprále Holende,“ zadrmolil dokmistr a naoko nedbale mávl rukou, já však nedokázala odtrhnout zrak od kapičky potu, která mu vyrašila na skráni. Když jsem ji viděla já, všimne si jí i Ochránce?

„Technický problém, nic víc,“ pokračoval. „S úředníky na periferii je problém. Neumí ani vyplnit jednoduchý formulář, vždyť to znáte.“ S těmi slovy vzal do ruky pero a jazykem naslinil jeho hrot. „Tohle tady vůbec nemá být, tohle přijde sem, tady je zapotřebí vyplnit tohle…“

Bez dechu jsem pozorovala, jak pero tančí po papíře, škrtá v něm a přepisuje. Ochránce úředníkovo počínání také chvíli pozoroval, pak se ale otočil a volným krokem vyrazil ke kotvišti na vzdáleném konci mola, kde právě přistála jiná loď.

Píseň, která mě po celou tu dobu téměř ohlušovala, se začala zvolna uklidňovat.

„No, a je to,“ prohlásil nakonec dokmistr a bouchl razítkem. A když mi papír vracel, zašeptal: „To je naposledy, co tomu pitomci pomáhám. Riskuju vlastní krk, a on? Ani dokumenty nepřipraví správně. Vem si to. Jestli tě s tímhle někdo chytí, na mě už to nebude. A teď zmiz, ať už tě nevidím.“

Pak mávl rukou a zvedl hlas: „Další!“

Jako ve snách jsem si od něj mlčky převzala povolení a rychle prošla brankou v hrazení, snad aby si to nerozmyslel. Srdce mi bušilo tak divoce, že to muselo být slyšet až na palubu Ocelové Libby.

Zvládla jsem to! Byla jsem v Navirnaku.