„Čau děcka. Sorry, že jdu pozdě,“ šeptla jsem a s tlumeným cinknutím se usadila. Nevadilo mi, že bylo zapotřebí se mezi ostatní trochu vmáčknout – jsme nejlepší kámošky, tak co.

„No že jdeš. Už jsme měly strach, že začneme bez tebe,“ řekla jedna z holek, co mi tu držely místo. Přiznám se, že v tom šeru jsem si nebyla jistá, která z nich to byla. Všechny vypadáme skoro stejně, dokonce spolu bydlíme a v práci většinou sedíme u jednoho stolu. Už jsem říkala, že jsme nejlepší kamarádky, ne? Opravdu, opravdu nejlepší.

„Přece jsem si to nemohla nechat utéct. Už tu lázeň potřebuju jako sůl,“ povzdychla jsem si. A byla to pravda. Stačilo pomyšlení, že co nevidět začnou ze všech stran tryskat proudy horké vody a smyjí ze mě všechnu tu špínu, a tělem mi hned projela vlna slastných vibrací.

„Moje řeč, holka. Taky jsem po včerejšku celá… otlapkaná,“ uchichtla se za mnou další členka naší party.

„Buďte tam už sakra ticho, nány!“ zarachtal z dolního patra nevrlý hlas. „Kdo má ty vaše pubertální výlevy pořád poslouchat? To je v jednom kuse némlich to samý. Nalejváte se vínem a pak se trumfujete v tom, která je víc ulepená, osahaná a oslintaná. Že se nestydíte! Hambářky!“

Zvonivě jsme se rozesmály.

„Přestaň poslouchat, co není pro tvoje uši, kastrole jeden stará, a všímej si svého,“ houkla jsem dolů. Normálně se sice chovám ke starším s úctou, ale v lázni se to nepočítá.

Hádka ovšem nepokračovala. Davem v obou patrech se začala šířit napjatá vlna očekávání.

Už to bude! Už se to blíží! UŽ JE TO TADY!

A opravdu. Obří vrata se s mohutným zaduněním vodotěsně zabouchla a bylo slyšet, jak do zásobníků začíná proudit voda.

Takže už stačí jen počkat 122 minut a všechny skleničky – a nejen ony – budou po včerejší večeři jako nové.